Hlavně Žádný Dramata by Kolin Off - HTML preview

6

Nebudeme popisovat další dvě a tři čtvrtě hodiny z úplně stejného důvodu jako předtím. Snad jen jednu poznámku. Činy pořádně vyhládlo. Láska sice nasytí, ale ne žaludek.

„Ty, Filipe, pojď se někam najíst, já už mám toho rajtování dost a mám hlad, že bych brečela.“

Unavená, upocená a trochu ulepená Činy se rozhodla vzít situaci do vlastních rukou a probudit Filipa z erotického vášnění.

„Né, ještě né, já tě chci!“ a začal se nad ní znovu naklánět a...

„Ne!“

Činin hlas zněl jako zvuk vrtačky u zubaře. Byl neoblomný a vyvolával respekt. V tu chvíli bylo Filipovi definitivně jasné, že je opět v reálu. Nechtěl se ptát, proč ne, protože to stejně nemělo význam. Jakmile totiž

ženská, která ztratí hlavu, ji opět nalezne, je to jako by se z tekoucí horké čokolády stal kus ledu. A tady končí veškerá legrace. Bez legrace.

A jakmile zase krev kolovala celým Filipovým tělem, začal znovu myslet. Stejný pocit zažijete vždycky, když

sundáte nohy ze zdi, u které jste leželi hodinu předtím, a vzápětí jste zjistili, že se do nohou nahrnula krev a s ní pověstní mravenci a brnění. Tak zhruba takovýhle efekt to mělo na Filipův mozek. Cítil brnění a měl zpět brouka v hlavě. Nezodpovězené otázky.

Zatím to ale až tak neřešil, protože mu také vyhládlo. Jeho tělo vydalo až moc energie a tekutin na to, aby mohlo fungovat dál bez jejich doplnění.

* * *

„Co si dáš?“

Seděli v malé kavárničce jednoho zbohatlíka, který byl jedním z nejbohatších ve městě a který o sobě hrozně rád tvrdil, že neustále nemá peníze. Paradox zbohatlíků. Nikdy nevědí, kdy mají dost, a jejich jediná zábava je, říkat každému na potkání, jak jsou na tom špatně. Hlavně v případě, že za nimi přijde někdo a chce po nich nějaké peníze, třeba na sponzorství. To mají ty nejneuvěřitelnější historky, jak právě nemají, protože si musí koupit vilu ve Španělsku a malé letadlo. Také důvod.

„Asi nějakej salát se zeleninou a pečené kuřecí stehýnko.“

„Ale to tu nemají, to prodávají vedle v lahůdkách.“

Filip se snažil vysvětlit Činy, že jsou v kavárně.

„Co si dáte?“

Oslovila je mladá, krásná číšnice, s mladým, krásným tělem a s mladým, krásným úsměvem.

„Můžete nám přinést něco od vedle z lahůdek?“

Filipova prosba krásnou mladou slečnu trochu zaskočila, ale nedala to znát.

„Samozřejmě, můžu. Takže, co to bude?“

Podívala se na Činy a Činy na ni a veškeré krásné pohledy a úsměvy vzaly zasvé. Filip se cítil najednou velice potěšen tím, že on je ten, o koho je tu bojováno. Vzrostlo mu sebevědomí a rozzářil se mu úsměv. Jednak proto, že Činy viděla, že má úspěch a jednak proto, že viděl, že má úspěch i u číšnice.

„Dejte mi pečené kuřecí stehno a zeleninový salát.“

Kdyby se tahle scénka odehrála na vojně a Činy by byla velitel roty, nikdo by se ani nedivil, že se tu rozkazuje. V

kavárně to zapůsobilo kompletně jinak. Ale přesto se číšnice nedala vyprovokovat a s milým úsměvem se otočila na Filipa.

„A vy, mladý pane? Co si dáte?“

Filip chtěl v namyšlenosti zažertovat.

„Prvně to samé co ona,“ a podíval se na Činy, „a potom třeba vás.“ Změřil číšnici pohledem supa vznášejícího se nenápadně 300 metrů nad zemí, který ví, že přesně za 23 sekund se střemhlav spustí dolů a tam jeho kořist neunikne svému osudu.

Číšnice se začala usmívat asi tak 35krát víc než předtím.

„Samozřejmě, pro vás všechno...“ A odcupitala vedle do lahůdek.

Co udělala Činy, Filip, neviděl, a kdyby nakrásně ano, ani by to vidět nechtěl. Vstala, dala Filipovi facku a odpochodovala do lahůdek, odkud se během dalších pěti minut neozývalo nic jiného než nadávky, výkřiky, tříštění právě rozbitého skla a tak. Po chvíli vše ustalo. Činy napochodovala zpět do kavárničky.