Filip absolutně neznal souvislosti a ani je znát nechtěl. Jako by se právě stal bodem ve vesmíru, kterým proudí najednou všechny informace v něm obsažené.
Na základě tohoto efektu udělala jeho hlava dvě věci:
1) Totálně se zahltila.
2) Dala povel k útěku.
Filip nevěděl před čím, ani za čím, ale začal utíkat. To jediné ho momentálně drželo příčetného. Snažil se nemyslet, ale přesto se mu jedna myšlenka do hlavy vkradla.
Prší.
V milisekundě si přehrál poslední události v hlavě a nemýlil se, když zjistil, že jediné místo, kde nepršelo, bylo to, kde stál s Činy. Všude jinde kolem lilo jako z konve. Jakmile tato informace dorazila k těm správným nervovým synapsím, zastavil se, otočil a doběhl zpátky pro Činy. Vzal ji za ruku a utíkal s ní pryč. Do jiné reality, do jiného světa, kamkoliv… ale hlavně pryč. Nevěděl, jak to udělat, ale to mu v té chvíli vůbec nevadilo. A kdyby mu v tu chvíli někdo řekl, že je konec světa, ukončil by ho sám o sekundu dřív.
* * *
Slunce ten den nezapadalo.
Nejen proto, že bylo schované za mraky, ale hlavně proto, že nikdy nezapadá. To pouze lidé tak nazývají tento efekt, kdy Slunce pomalu odchází z oblohy a snaží se vás zaslepit světelnými kreacemi v domnění, že je to něco světoborného, ale v podstatě se jedná o otáčení planety, a nikoliv Slunce, jak ví dnes již každé malé dítě. Tato myšlenka vznikla zřejmě ještě v době, kdy se za pravdu upalovalo, a strach měl velké oči. Filip nechápal, jak je to možné, že si lidé tímto tvrzením stále tak očividně lžou.
* * *
„Teď už je mi to jasný a přitom to bylo zase jenom moje uvažování, co mě drželo v kleci omezenosti. Takže ŽIVOT je TO, co mě tolik trápilo a čeho jsem se tolik obával...“
Seděl teď s Činy na kraji řeky. Byla to hraniční řeka. Rozdělovala dva státy, dva jazyky, dva národy, ale Filipa jakýmsi zvláštním způsobem spojovala dohromady. S Činy. Byl tam s ní a byl ten nejšťastnější, až po uši zamilovaný blázínek.
„No, a když tohle začneš takhle brát, tak už se nemusíš na nic ptát.“
Činy se mu snažila zopakovat to, co mu říkala na té silnici.
„No jo, ale co ten Rob McKenna?“
„Filipe...“ Usmála se a dodala: „Ty můj Filípku Filípkovitej...“
Naklonila se k němu a začala se s ním líbat tím nejsladším a nejpříjemnějším způsobem, jaký dokáže lidský cit vyprodukovat. To, co se dělo další tři a půl hodiny nebudeme rozebírat, protože jedna ze zásad slušného chování je nešmírovat.
Každopádně to zastavilo Filipa ptát se na nezodpovězené otázky.
Ženské.
Neuvěřitelné, jak dokážou zpracovat chlapský mozek na kousky díky své nechtěně promyšlené rafinovanosti.
Proč se děly, dějí a budou dít všechny války, proč budou vznikat neustále nové věci, nové vynálezy, proč všichni vědci budou neustále bádat po nemožném?
Na tuto otázku lze po dlouhém debatování a ještě delším dohadování odpovědět pouze: Protože to je jeden ze způsobů, jak imponovat ženským. A kdo si toto nepřiznává, je buď panic, anebo ženská.
A další významný fakt je, že i přestože jsou ženské schopny ovládat muže, nejsou schopny ovládat samy sebe.
Paradox, o kterém zřejmě paní Příroda (aha...) velice dobře věděla. Pouze další faktický důkaz toho, že za vším stojí ženská.
„V přírodě je to tak už prostě zařízený.“
Činy s Filipem debatovala o nesmrtelnosti chrousta a snažila se mu vysvětlit, že chroust je nesmrtelný jen do té doby, než se najde někdo, kdo ho zašlápne. Tím ale v podstatě neřekla nic o jeho nesmrtelnosti. Využila faktu, že Filipův mozek nebyl v dané chvíli schopen přemýšlet, protože veškerá krev byla nahrnuta v jiné partii těla, a tak se rozklábosila, jak to ženské občas dělají.
***
Jakmile se chlap zblázní do ženské, je s ním amen, a to na pořádně dlouhou dobu. Filip nebyl schopen jiné reakce než:
„Pojď ještě jednou, to bylo skvělý...“
„Ach jo...“
Činy si vzdychla sama pro sebe, ale zároveň nebyla proti. Občas i ženské ztrácí hlavu. A pro všechny ty, kteří si až do teď mysleli, že to skončí všechno happy endem, všem těm teď sklapne zobák, protože to je prostě ŽIVOT.